Vzpomínáte si na březnový článek Martiny Cekové o oslavě matematické konstanty Pí? Dnes bych se k němu ještě ráda vrátila.
Moje humanitní minulost
V té době jsem byla v Centru robotiky (CR) úplným nováčkem. Pí Day 16. 3. 2024 byl první akcí pro veřejnost, které jsem se jako zaměstnanec CR zúčastnila. Před tím jsem jedenáct let pracovala jako muzejní pedagog. Neformální vzdělávání je mi tedy velmi blízké, ovšem prostředky edukace se tu od těch muzejních dost zásadně liší. Opatrně jsem zpovzdálí pozorovala kolegyně a lektory, jak provázejí děti světem přírodních věd. Opatrně nejen z pozice digitálního eléva, ale i proto, že jsem člověk ryze humanitní. Matematiky jsem se bála jako čert kříže už na základní škole, chemii jsem se vyhýbala, jak jen to bylo možné. A byla jsem ochotná (schopná) vymyslet opravdu nevšední způsoby. Fyzikou, zejména na gymnáziu, jsem se doslova proplížila snažíc se na sebe příliš neupozorňovat. Ale všechno v životě má svůj čas a to, čeho se nejvíc bojíte, si Vás stejně jednou najde. I stalo se. Kouzlo přírodních věd jsem začala pomalu objevovat, překvapivě s covidovým lockdownem. Syn byl tehdy v osmé třídě a mně nezbylo nic jiného než se pustit do jeho domácí výuky, a to všech, všech předmětů! Nebudu předstírat, že jsem u periodické tabulky prvků omdlévala blahem nebo že by mne výpočet hustoty tajícího asfaltu nějak zvlášť naplňoval. Ale mnoho z věcí, které jsem si po večerech nastudovala, abych je následující den mohla sebevědomě předat synovi, mne okouzlilo a řada jevů mi konečně začala dávat smysl. Možná se už tehdy někdo nahoře rozhodl, co se mnou v profesním životě dál.
Cesta k přírodním vědám
Pí Day byl dobrou příležitostí, jak si smysl mé cesty k přírodním vědám otestovat. Názvy workshopů zněly vtipně i lákavě, i když jsem se u některých z nich cítila zmateně. Například u workshopu micro:konev mi sice okamžitě naskočilo kdesi vzadu v hlavě „mili, mikro, nano, piko“, ale dál už nic. Počet nul za desetinnou čárkou bych ze sebe musela chvíli dolovat, ale bylo jasné, že micro bude něco fakt malého. Druhá asociace byl jeden z dílů večerníčku Mach a Šebestová, kdy se oba aktéři pouští do boje s bakteriemi angíny v krku spolužáka Kropáčka. Tam by se snad mikrokonev plná nějaké dezinfekce mohla hodit. Ale na co bude proboha ta mikroskopická věc nám, bez kouzelného sluchátka? Vždyť to neuvidím, dokonce ani s brýlemi ne! Šla jsem se nenápadně podívat. Asi tušíte, že se žádná výroba pidi zalévacích zařízení nekonala. Tedy zalévací zařízení to bylo, ale vysoce sofistikované, automatizované, naprogramované mikropočítačem a vidět bylo i zdálky. Byla jsem okouzlená. Tedy nejen já, děti taky.
Na další workshopy jsem už vyrazila s mnohem větší důvěrou. Třeba na pizzu s Ludolfem. K jídlu tam tedy nebylo nic, nevadí. Ale děti, které přenesly Ludolfa ze 16. století do dnešní doby a společně s lektorkou oživovaly jednoduché karikatury pomocí animace v programu “Animated Drawings“, si to více než užívaly. Kolem se mihla skupina s fotoaparáty na krku – vyrážela do terénu objevit svět a dát si ho na dlaň (Svět na dlani). Nevěděla jsem, kam dřív – OZOfuk, Zvířátka ze země Pí nebo? Nakonec zvítězilo Tajemství Pí. Hlavně proto, že mám ráda hry s nádechem dobrodružství. A také mne zajímalo, proč jsou na nejrůznějších místech v Centru robotiky podivuhodné indicie, QR kódy a záhadné texty. Co Vám budu povídat. Bylo to promyšlené, napínavé, prostě dobré. Fakt.
Všechno je, jak má být
Nemá smysl dnes hořekovat nad tím, že jsem základní školu absolvovala ještě za socialismu kdy jiný, než frontální způsob výuky nebyl myslitelný. Ani nad tím, že kdyby bylo všechno jen trochu jinak, nějak tak, jako v Centru robotiky v průběhu akce Pí Day, mohla jsem dneska být třeba česká Marie Curie. Nebo taky ne. Důležité je, že se způsob výuky nejen přírodních věd pomalu mění. A že děti mají šanci objevovat svět vědy zábavným a smysluplným způsobem. A Ludolf, co si budeme. On to byl vážně frajer! Teď už to vím také.
Pěkný den a zase někdy příště
Denisa Brejchová