Vzpomínáte na článek, který se týkal Mezinárodního dne učitelů? Psala jsem ho v říjnu, kdy se slavil v mnoha zemích. U nás v České republice je tomu jinak a slavíme ho právě dnes, na výročí narození Jana Amose Komenského. A proto dnešek patří nám, učitelům.
Už téměř 7 měsíců se hrdě pyšním a možná trochu i chlubím, že jsem taky paní učitelka. Ta opravdická, jak jsem se označila v předchozím článku. V té době jsem byla ale v úplných začátcích. Teď jsem podle mě stále v úplných začátcích plus 199 dní.
Zeptám se sama sebe. Co jsem se za tu dobu naučila nového, co mě tohle zaměstnání, povolání a možná i poslání přineslo? Radost! Jako první ze mě vylétlo slovo radost, ke kterému hned doplním úsměv na tváři. Je úplně jedno, jestli jedu do školy a venku svítí sluníčko, je teplo, anebo je sychravo. Myslím, že i kdyby padaly trakaře, já se budu pořád usmívat. Ta energie, kterou Vám předávají děti, je neuvěřitelná.
Nejsou to ale jen děti, které Vás mohou dobít. Ve škole jste samozřejmě také v kontaktu s ostatními kolegy, v mém případě kolegyněmi. ZŠ a MŠ v Božkově je malá škola, pouze první stupeň, a tak i pedagogický sbor je malý. Se všemi kolegyněmi se potkávám ráno u kávy a, ač je to pro nás učitele mnohdy neuvěřitelné, někdy si ji vypiju i teplou.
A co nového jsem se ještě díky učitelství naučila? Pokoru k tomuhle povolání. Učitelství jsem jako malá znala okrajově od své babičky, jako dospělá od holek z Centra robotiky, ale vlastní zkušenost? Ta je nepřenositelná a já jsem za ni opravdu vděčná.
Možná mě napadá i jedno negativum směrem k učitelství. Letošní školní rok učím čtvrťáčky, příští rok budou už v páté třídě a pak? Pak odejdou na jiné školy a mně po nich bude smutno.
Na konci tohohle článku se vrátím na začátek, protože dnešek opravdu patří nám, učitelům. A já bych nám všem chtěla především poděkovat, že jsme se pro tohle povolání rozhodli.
Tereza Beránková