Výtvarná výchova pro mě byla vždy časem, ve kterém jsem mohla popustit uzdu fantazii a kreativitě. Na základní škole to byl předmět, ve kterém jsem mohla zažít úspěch, a na gymnáziu čas pro zajímavé debaty se spolužáky i skvělou paní učitelkou o umění, umělcích a dalších, ne vždy výtvarných, tématech. Bohužel mou zkušenost ze školních let nesdílí zdaleka všichni, proto jsem chtěla svým působením v roli učitelky výtvarné výchovy umožnit mým žákům si výtvarku užít a oblíbit si ji.
Přiznám se hned na začátku, nejsem kdoví jak šikovná, co se výtvarných výtvorů týče, a ani nejsem vystudovaný výtvarkář. Omlouvám se tedy všem paním učitelkám a pánům učitelům výtvarné výchovy, že jsem jim rok fušovala do řemesla (ale věřte, dělala jsem to nejpoctivěji, jak jsem dovedla). Na začátku roku jsem si se svými čtvrťáky, páťáky a osmáky povídala o tom, co je na výtvarce nebaví. Do jisté míry byli překvapeni mou negativní otázkou. Ale pro mě bylo důležité vědět, co stojí za jejich případným nezájmem o tento předmět a s čím tedy budu ve školním roce bojovat. Poměrně jednohlasně se všechny třídy shodly, že je nebaví na jaře malovat kytičky, na podzim listy a v zimě vločky. Nejvíce tato odpověď rezonovala u osmáků. Rozhodla jsem se tedy plány pro výtvarnou výchovu uchopit po svém – tedy trochu jinak. Malovali jsme na vlastní těla v návaznosti na povídání o moderním umění (body-art) nebo jsme načerpali inspiraci při brouzdání se historií malby a použili jsme kávu místo vodovek.
Přesto, že hledání netradičních způsobů kresby a malby bavilo nejen mě, ale i žáky, stále jsem měla pocit, že by to šlo i jinak. Co takhle zapojit něco, co je dnešním dětem blízké a co ve 21. století v jisté míře k výuce prostě patří? Digitální technologii! Hledala jsem primárně nějakou aplikaci, která mi umožní propojit buď digitální grafiku s lidským výtvorem, nebo která mé obrázky nějakým způsobem zpracuje. Objevila jsem! Objevila jsem aplikaci FlipaClip. Jde o poměrně jednoduché prostředí, ve kterém si může každý podle své úrovně vytvořit kreslený klip. Možná někteří znáte takové ty malé knížečky, kde na každé stránce je namalovaná jedna fáze pohybu a pokud knížkou rychle prolistujete, obrázky se najednou spojí a vytvoří tak iluzi pohybu. Tato aplikace je de facto digitální verze takovéto knížky. Skvělé je, že si s ní vyhrají jak starší děti, tak děti z prvního stupně, a dokonce i děti z mateřinek*.
*U menších dětí doporučuji pořídit dotykové pero. Vzhledem k tomu, že kreslí prstem na velkou dotykovou plochu iPadu, často se stane, že si pod ruce nevidí a nejsou poté spokojeni se svou prací. Čemuž naprosto rozumím.
Když o tom tak přemýšlím, existuje vlastně obrovské množství způsobů, jak zapojit digitální hračičky právě do výtvarné výchovy. Od vytvoření masek pro Ozoboty přes rozmluvení vlastního výtvoru aplikací ChaterrPix nebo použití 3D pera až po obyčejné „přilepení“ fixy k Blue-Botovi. Použití výtvarných aktivit je z mého pohledu příjemným prostředkem pro seznámení i těch nejmenších dětí se světem robotiky.
Máte nějaké zkušenosti s využitím digitálních technologií ve výchovách? Jaký vztah máte nebo jste jako žáci měli k výtvarné výchově? Podělte se s námi o Vaše postřehy v komentářích.
Na počtenou zase někdy příště,
Terka Šmídová